Road trip část 1. - sousedské vztahy
Letos jsme se s kamarády vydali zdolávat okresky na Slovensko. Je to náš druhý ročník, a tedy potenciál k tomu, aby se z toho stala tradice. O co tedy jde? 5 dní ježdění po okreskách na Slovensku bez pomoci navigace, pouze s papírovou mapou a připraveným road bookem. Celkem jsme měli připraveno přibližně 1400 kilometrů a rezervované ubytování na několika různých místech a naplánováno mnoho míst k vidění. Tak jdeme na to!
Den první, začátek tripu a sraz na známém odpočívadle Rohlenka kousek za Brnem. Počasí nám vůbec nepřálo, intenzivní déšť, zima, vítr a předpověď na celý týden vypadala stejně nehezky. No, ale co taky můžeme dělat. Buď to vezmeme tak jak to je nebo budeme lamentovat nad tím, jak se nám to nedaří. Tak jsme si na tom našli nějaké pozitivum. Výhoda deště spočívá v tom, že auta sice budou špinavá, ale na předních náraznících nebude žádný nastřílený hmyz, tím pádem nemusíme řešit wapku. Tu bychom také na konci naší cesty uprostřed Rajecké doliny v obci Čičmany hledali marně. První den jsme spíše přejížděli, než bychom se hezky svezli, bylo mokro. Přitom na menu bylo mnoho krásných úseků, ale nedalo se nic dělat. A protože jsme na celý týden vzali naše drahé polovičky, měli jsme na každý den připravené kulturní vložky. A na úvod jsme se vytasili s těžkým kalibrem, protože jsme zastavili na oběd, kávu a procházku v Luhačovicích. Kousek za hranicemi, mezi Dubnicí nad Váhom a Ilavou je Letecké muzeum ve Slávnici. Toto místo jsme také navštívili a udělali jsme dobře, protože před letadly byl vybetonovaný plac, na kterém jsme mohli fotit auta. :)
Druhý den nám dal naději, že se počasí umoudří. V Čičmanech bylo jasno a teplo a takové počasí nám naštěstí vydrželo až do konce tripu. Tento den jsme měli cíl ve Vysokých Tatrách na Štrbském plese. Na to jsem se osobně velmi těšil, protože mám Tatry moc rád a taky jsme měli trasu vedenu přes Banskou Bystricu a tím pádem také známý kopec Šturec. Začátek byl lehký a opatrný, nejdříve pomalu zahřát auta a osahat si podmínky na silnici. S přibývajícími kilometry jsme přidávali na tempu, než jsme se dostali na Šturec. Z řidičského hlediska to byl highlight tohoto dne a nedoradil nás ani kyvadlový semafor v jednom úseku. Kopec jsme si pro jistotu vyjeli dvakrát. Následovala zastávka na oběd a kávu v Banské, kde mohu doporučit kavárnu Mlsnacava. Našli jsme taky wapku, bohužel nám auta moc neumyla a pokryla je fleky vodního spotu. Demineralizovaná voda pravděpodobně neznamená všude to stejné. A tak jsme vyrazili směr Vysoké Tatry. Cestou na Štrbské pleso jsme se svezli po krásné silnici 72 a tečku za našim ježděním udělala silnice 537, takzvaná cesta Slobody.
Třetí den byl bez ježdění. Místo „huntování“ aut jsme huntovali naše těla. Nachodili jsme přibližně 20 kilometrů a užívali si nádherné přírody. Konkrétně Popradské pleso a vodopád Skok a k regeneraci nám posloužilo hotelové wellness. Zařadit jeden den bez aut a ježdění bylo primárně kvůli našim holkám, ale zpětně to hodnotím velice pozitivně. Je fajn se takto na jeden den zastavit a odpočinout si od aut. Navíc jsme si udělali chutě na druhou polovinu tripu, která slibovala více ježdění.
Čtvrtý den jsme měli namířeno do Betliaru v okrese Rožňava a jak už je u nás zvykem, nejeli jsme nejkratší trasou, ale naplánovali jsme si pro tento den přes 300 kilometrů. Navíc jsme měli na pořadu dne zastávky u pramene řeky Hron, Chmarošského viaduktu v Telgártu, u kolonie syslů na Muráňské planině, a nakonec také v muzeu Double Red Cars v Breznu. Ježdění bylo parádní, to nejlepší jsme si užili v úseku mezi Hnúšťou a Jelšavou. Nulový provoz a zatáčka navazovala na zatáčku, prostě nádherný úsek čistého ježdění, skrytého v lese. Jediné menší zklamání nám připravil Dobšinský kopec, kde byly na několika místech semafory, které pouštěly pouze kyvadlově. V kombinaci s hustým provozem jsme si ho vyjeli pouze jednou a odtud zamířili do destinace, penzionu Baronka v Betliaru.
Pátý den opět sliboval mnoho ježdění, přibližně 300 kilometrů a navíc opakování některých ověřených úseků. Ale hezky popořadě. Přivstali jsme si a nechali holky ještě pospat, abychom se vydali na wapku umýt auta. Mise se tentokrát vydařila, auta jsme umyli od nejhoršího, všichni jsme společně posnídali a odstartovali. Hned za Betliarem jsme jeli na Hnilec. Lepší ranní rozcvičku si člověk ani nemůže přát. Auta jsme měli zahřátá z výletu na wapku, tak jsme se mohli rozdovádět ihned na začátku. A Hnilec je opravdu fámozní kus cesty navíc pokrytý úplně novým asfaltem, prostě sen každého milovníka řízení. Hlavní checkpoint dne byl Spišský hrad. Naneštěstí je hrad v rekonstrukci a přístup je tedy omezený, nicméně dostat se zde dá, takže jsme se prošli kde to šlo, udělali fotky s hradem v pozadí a pokračovali dále. Velmi příjemně nás překvapilo město Levoča, kde jsme si dali výborný oběd a následně se přesunuli na kávu do skvělé kavárny Výberofka. Cíl cesty jsme měli naplánovaný do Banské Bystrice, takže jsme pokračovali směrem na silnici 66 do Telgártu a odtud jsme až do Brezna kopírovali trasu z předchozího dne. Byl pátek, takže provoz byl silnější, což bylo chvílemi otravné, ale kompenzovali jsme to častějšími pauzami, abychom si vytvořili mezery a mohli si tak vychutnávat řízení. Penzion kousek za Banskou Bystricí byla naše poslední stopka na putování Slovenskem.
Poslední, šestý den jsme odstartovali směrem do PD Coffee Shop v Ružomberoku, ale jak už to bývá, nápad vyjet někam na výlet v sobotu mělo spoustu dalších lidí. Celé sobotní ježdění se tedy neslo v duchu proplétání se hustým provozem aut a tam kde nebyla auta byl zvýšený pohyb cyklistů. Ale také to k ježdění na okreskách také patří, prostě musíme se tam vejít všichni. Z Ružomberoku jsme se opět napojili na trasu, kterou jsme jeli první den a projeli si ji v opačném směru. Oběd jsme si dali v Čičmanech a odtud fičeli směr domov. Stylově hodnotím závěr tripu v Buchlovských kopcích, které jsou tradiční víkendovou destinací motorkářů, na ně jsme natrefili právě když jsme tudy projížděli. Musím tedy říct, že tito motorkáři opravdu věděli co dělají a jejich klopení zatáček bylo v úhlech, které vídám snad jen v Moto GP. Buchlovské kopce jsme si tedy projeli ve společnosti 3 motorek a pokračovali po hlavním tahu až do Brna, kde jsme se rozloučili a naše týdenní cestování ukončili.
Závěrem krátké zamyšlení. Opravdu jsou svatým grálem horské průsmyky v Rakousku a Itálii? Možná ano, ale mnoho zážitků a nádherných cest máme prakticky všude okolo, stačí je jen sesbírat. Zážitky z tohoto tripu jsou umocněny především tím, že jsme je bezprostředně mohli sdílet, protože nás jelo dohromady 6 ve 3 autech. A co je víc, než mít svoji milovanou holku na sedačce spolujezdce a ve vysílačce další 2 posádky? Já na to zatím nepřišel… :)
V dalších článcích vám povím, jak jsme na takový trip připravili auta a jak o ně pečovat v jeho průběhu, a také jak se na tripu chovat ve společnosti dalších aut, aby vše probíhalo hladce a bezpečně.
A na úplný závěr zde přikladám trasy jednotlivých dní:
3.den - Bez aut, jen turistika a odpočinek. :)
6.den - Tuto trasu jsme si upravili se zajíždkou do PD Coffee shop v Ružomberoku.
text: Ondřej Krása